Pržno

Po dlouhé přestávce způsobené Koronavirem jsme se zase odhodlali podniknout únik ze všedních dnů a vypravili jsme se tentokrát na severní Moravu. S přihlašováním to bylo stále dost dobrodružné, mnozí z nás se stále báli viru, jiní měli ještě prázdninové povinnosti s vnoučaty, další doháněli neabsolvované návštěvy lékařů a ještě další byli na dovolené. Z toho důvodu se stále měnil autobus a do poslední chvíle nebylo jasné, zda nás bude padesát, nebo třiatřicet nebo jenom dvacet. Po neustálých změnách, odhláškách a přihláškách se čtyřiadvacet muselo zredukovat na dvacet účastníků a tak jsme mohli ve středu 26.8., v sedm hodin ráno vyrazit krásným malým autobusem cestovní kanceláře Valaška, a s příjemným panem řidičem za hranice Pržna. 
Počasí již od rána vypadalo, že nám vyjde a tak se také stalo. Naše první zastávka byla na hradě Sovinec. Hrad nás překvapil svou rozlehlostí a také současně prováděnými rozsáhlými opravami. Prováděla nás milá průvodkyně v dobovém oblečení.

Popojeli jsme jen několik kilometrů dál, do obce Jiříkov a mohli jsme obdivovat vyřezávané sochy místního umělce pana Halouzky. Je obdivuhodné, co jeden člověk za svého života může vytvořit. Sochy byly nejen v galerii, ale také volně, v rozsáhlé zahradě, kde se bylo možno při prohlídce pohodlně procházet. 

Další zastávka byla ve vesnici Paseka, kde je možno navštívit arboretum s neobvyklým názvem Makču Pikču. Původ tohoto názvu i spoustu ostatních zajímavých a důležitých informací nám sdělil sám pan majitel tohoto arboreta, pan Ing. Radim Slabý. I když nohy už některé z nás pobolívaly, neodolali jsme prohlídce a prošli jsme chodníčky po celé stráni a tak jsme mohli vidět známé, ale také docela neznámé druhy rostlin, které pan Slabý získává z celého světa. 

Unaveni jsme se usadili a po malém odpočinku v autobuse jsme udělali poslední zastávku na našem výletě a to v městě Olomouc. V hanácké metropoli jsme zažili krásné letní odpoledne, které si využil každý jinak, občerstvením, nebo prohlídkou obou náměstí, kde bylo možno si prohlédnout nedávno nově instalovanou kuriozitu – nárožní hodiny. 

Kolem čtvrté hodiny jsme se shromáždili u autobusu a příjemně unaveni ale také plni zážitků jsme se rozjeli domů. Snad jediná připomínka k našemu výletu byla ta, že jsme si mohli užít ještě více příjemných chvil v Olomouci. Tak třeba zase někdy jindy…