Pržno

Myšlenka zřídit dobrovolný hasičský sbor v Pržně se prosazovala jen velmi pomalu a obtížně, a to i přes skutečnost, že utváření dobrovolných hasičských sborů jako svépomocných útvarů s organizovaným a specializovaným způsobem práce doporučoval v obcích čítajících více než 100 domovních čísel již požární zákon pro Moravu č. 35/1873 z. z. z roku 1873. Na jedné straně si prženští uvědomovali potřebnost a opodstatněnost této organizace, neboť se s požáry sami často potýkali, na straně druhé byli opatrní a nedůvěřiví vůči ne příliš ověřeným novotám. Vždyť na území bývalého okresu Vsetín bylo v roce 1900 (tedy řadu let po vydání uvedeného zákona) celkem 87 obcí a sbory dobrovolných hasičů existovaly pouze ve 22 z nich. Hlavní důvod, který bránil založení hasičského sboru, byl však zcela prozaický. Obec si ho vzhledem ke svým příjmům nemohla dovolit a v tomto duchu odpovídala na opakovaný nátlak ze strany tehdejšího okresního hejtmanství ve Valašském Meziříčí. 

Vážnou výstrahou a pobídkou pro obec se stal katastrofální požár sousední Jablůnky v r. 1903 a následujícího roku požár domu čp. 147 prženského kováře Štěpána Adámka, při kterém uhořelo dvouleté děvčátko. Noviny zpod Radhoště z 22. 7. 1904 o této události informovaly a vytýkaly: „ V Pržně tolik chalup dřevěných pohromadě, vody nedostatek, žádné stříkačky a žádného hasičského nářadí! To jest víc než bezstarostnost !“ Nakonec se iniciativy při zřizování hasičské organizace záslužně ujali místní učitel Josef Holubec, evangelický farář Jan Goláň a tehdejší starosta Martin Adámek. Pod jejich vedením se dne 23. 9. 1906 konala ustavující valná hromada nepolitického spolku s oficiálním názvem Dobrovolný hasičský sbor se sídlem v Pržně, jehož utvoření i stanovy schválilo již dříve, výměrem z 25. 8. 1906, c. k. moravské místodržitelství v Brně. Za členy se přímo na schůzí přihlásilo 23 přítomných členů. Do prvního výboru byli zvoleni: evangelický farář Jan Goláň starostou, Martin Adámek čp. 44 velitelem, Jan Najt místovelitelem, Josef Najt místostarostou, jednatelem i pokladníkem, Karel Eliáš zbrojířem, Jan Rafaj četařem od lezců, Štěpán Janírek četařem od stříkačníků (sbor byl rozdělen na dvě oddělení - stříkačníky a lezce).

Přestože členství ve sboru bylo dobrovolné, od každého jednotlivce se vyžadovala tvrdá kázeň a disciplína. O přísnosti kritérií pro setrvání ve sboru vypovídá usnesení valné hromady z r. 1908, které je skutečně nadčasové. „Kdo se po 3kráte ku cvičení nedostaví a se neomluví, jest vyloučen. Každý člen se dále upozorňuje, by se při každé příležitosti řádně a slušně choval. Kdo by tak neučinil, jest se sboru samo sebou také vyloučen“.

Jednou z nejdůležitějších podmínek pro fungování sboru bylo jeho technické vybavení a trvalým úkolem získávání výkonnější, modernější a lepší techniky. Začínalo se skromně se 4 stříkačkami - berlovkami, výstrojí a výzbrojí pro 26 členů a pracovními obleky ušitými místním krejčím J. Kovářem čp. 45 za 2,60 korun od kusu. V letech 1908 – 1948 se inventář příliš neměnil, jeho základ tvořily: 1 ruční dvoukolová stříkačka, 1 naviják, 15 berlovek, savé a výpustné hadice, 2 žebře, 2 svítilny (fagule), 2 háky, 2 lopaty, 3 sekery aj. Roku 1951 byl sbor technicky rozšířen o novou motorovou stříkačku, r. 1963 o svůj první automobil - zánovní Tatru 805, r. 1977 o vozidlo ARO, r. 1997 o vozidlo Avie A31 a r. 2007 o vozidlo Škoda Liaz 706 CAS 32. Postupně přibyly také motorové stříkačky PS 12 a PS-16 a plovoucí čerpadlo Honda.  

K uchovávání hasičského nářadí sloužila zpočátku obecní kůlna. Hasičská zbrojnice byla postavena roku 1922 a byla bolestí sboru po mnoho následujících let. Stavbu totiž poznamenala tehdejší finanční tíseň, důsledkem které došlo k odchýlení od původního plánu místního stavitele V. Kellera a k postavení objektu tak malých rozměrů, že už v roce 1931 nedostačoval a musel být rozšířen. Nové prostory sbor získal až s postavením budovy tehdejšího MNV, která zastřešovala úřední místnosti, kulturní sál a zbrojnici. Stavba byla realizována během krátkého období let 1975 – 1976 a na její rychlé výstavbě měli velký podíl místní hasiči, kteří zde odpracovali přes 14 000 brigádnických hodin. Bez finančního ohodnocení, neboť stavba se stala pro většinu z nich otázkou občanské cti.   

S hasící technikou a vybavením se členové od prvopočátku seznamovali formou hasičských cvičení. Příkladná aktivita prženských hasičů se v tomto směru projevila již v prvním roce činnosti, kdy bylo vykonáno úctyhodných 23 cvičení. Není jisté, zda se v celé historii sboru podařilo tento počet překročit, snad jen v 90. letech 20. století, kdy současně působilo 7 družstev, a to 2 družstva mladších žáků, 2 družstva starších žáků, družstvo žen, družstvo mužů do 35 let a družstvo mužů nad 35 let. 

Získanou dovednost sbor dokázal zúročit a patřičně využít při své hlavní činnosti - hašení požárů. Že práce měl skutečně dostatek vypovídají např. statistiky z let 1907 – 1913, kdy zasahoval při 14 požárech v Pržně a 6 v sousední Jablůnce, účastnil se záchranných prací při 2 povodních. Dnes je organizace záchranných prací při takových událostech odlišná. K zásahům je určena 13-ti členná výjezdová jednotka. Je zařazena do kategorie JPO V, což jí umožňuje zasahovat pouze v katastru domovské obce, a to na základě dobrovolnosti.

Práce dobrovolných hasičů byla veřejností oceňována, význam sboru sílil, získával váhu i mravní autoritu. Nebylo slavnosti, kulturní a společenské akce, jíž by se hasiči neúčastnili a ve stejnokrojích nedodávali každé této události vážnost a důstojnost. Hasiči však nebyli jen pasivními účastníky a přihlížiteli, ale stále častěji i organizátory podobných akcí. Plesy, věnečky, výlety, pouťové, hodové a končinové zábavy byly a dodnes jsou vítaným zpestřením kulturního života obce, na druhé straně také příležitostí k obohacení spolkové pokladny. Je třeba však připomenout, že tyto akce se zpravidla neobešly bez pomoci rodinných příslušníků hasičů. Dobrým zvykem např. bývalo, že ženy pekly vdolky (nikoli frgály, tj. nepovedené vdolky) či domácí zákusky, bez kterých byl ještě před 20 lety nemyslitelný žádný hasičský ples. Na sladké výtvory lahodící oku i chuti, pocházející z kuchyní manželek hasičů, lze dnes jen s nostalgií vzpomínat.    

Výčet činnosti by nebyl úplný bez zmínky o samaritánské stráži a práci s mládeží. Samaritánská stráž byla ustavena při sboru v roce 1921 s cílem kvalifikovaně pomáhat bližním při úrazech. Vrcholu dosáhla ve 30. letech minulého století, kdy samaritáni J. Zgabaj, Š. Najt, J. Tkadleček, R. Najtová, A. Kovářová aj. ošetřili na 100 případů ročně. Roku 1950 tato činnost skončila a samaritánská stráž se stala součástí Červeného kříže. Práce s mládeží se začala vyvíjet od poloviny 50. let. Prozíravé se ukázalo od tehdejšího starosty Š. Janírka a velitele J. Černotíka zařadit do výcviku žáky a dorost, ve kterých sboru dorůstali noví a již tzv. vyučení členové. Na tuto práci navázali v polovině 90. let M. Vološ a J. Skopal, pod jejichž vedením dosáhl výcvik mladých i hasičský sport prozatím svého vrcholu. Vzpomínkou na několik let soutěžení a soudržného života většiny prženské mládeže zůstává na 128 vybojovaných pohárů, titul mistra okresní ligy za rok 2000 pro družstvo mladších žáků a žen, a především přetrvávající přátelství.  

Léta trvání sboru nebyla vyplněna jen elánem, chutí do práce, činorodostí a úspěchy. Sbor si několikrát prošel obdobím plným šrámů a bolestí i obdobím jakéhosi „oddychu“. Nejhůře se na spolkovém životě podepsaly dvě světové války a také změny související s politickým převratem v únoru 1948. Své vykonala i reorganizace hasičstva v roce 1951. Míru úpadku spolkové činnosti v letech 1948 – 1954 dobře vystihuje skutečnost, že po toto období nebyla ze strany hasičů uspořádána ani jedna taneční zábava, výlet či ples. Naštěstí vždycky u členů zvítězil zdravý selský rozum a především pocit zodpovědnosti i vědomí, že základní myšlenka hasičského hnutí, tj. pomoc bližnímu, se vůbec nezměnila.  

Zdroje:

SOkA Vsetín: MNV Pržno   

• Kroniky obce
• Přílohy ke kronice

 SOkA Vsetín: SDH Pržno   

• Zápisy ze schůzí 
• Inventární knihy

Archiv SDH Pržno             

• Zápisy ze schůzí

 

                                                                                                                     Eva a Hana Adámkovy